Z očí do očí - 2/2008

Lubomír Dunaj, mistr Cechu českomoravských uměleckých dráteníků

Indiánské jméno Luboše Dunaje by mohlo znít „Ten, který musel drátenictví opustit, aby je mohl nalézt“. Pochází totiž z východního Slovenska, jedné z oblasti drotárstva, ale již 18 let žije v Čechách. "Jak se vám to drátování nakonec přihodilo?" "Díky knížce Drátenictví od paní Aleny Vondruškové. Zaujalo mě to a na konci knihy byl inzerát pana Musila, který pořádal v Zadní Třebáni pověstné kurzy drátování. Jel jsem se tam podívat, zrovna probíhala výstava prací absolventů minulého kurzu, a to víte, když jsem to viděl takhle naživo, hned jsem se zapsal do následujícího kurzu.“ Základní kurz absolvoval v roce 2004, kurz pro pokročilé v roce 2005. Ve stejném roce se poprvé přihlásil do soutěže dráteniků, kterou každoročně vyhlašuje Regionální muzeum v Jílovém u Prahy. A byl to okamžitý sukces.
Od té doby Luboš tuto soutěž pravidelně vyhrává. „Ale letos si dám asi přestávku,“ tvrdí. Možná proto, že objekt do soutěže v roce 2007 na téma Vodní svět - „Mořskou pannu“ - tvořil půl roku. „Přišel jsem z práce, sedl a do půlnoci drátoval. Bylo to náročné, ale znáte to, nemohl jsem přestat.“ Mořská panna ale stála za to. Je nádherná a veliká – na délku měří kolem jednoho metru, na výšku 64 cm... Je inspirována starou irskou legendou o mořské panně, která se zamilovala do námořníka. Když zahynul na útesech, na kterých se mu zjevovala, udělala si z jeho hlavy dýmku a tu teď kouří. A nemáte pravdu, že jsem na ní dělal nepřetržitě, dal jsem si týdenní přestávku, jel jsem na drátenický sraz do Bytče. Během toho týdne alespoň pořádně vyschla konstrukce, na kterou jsem pak mořskou pannu drátoval.“

„Tvoříte z hlavy, nebo si své objekty nejdříve kreslíte?“
„To záleží na jejich složitosti. Ani při navlékání korálků většinou nepracujete náhodně. A to, co dělám já, jsou poměrně náročné, trojrozměrné věci. Předem musím vědět, co a jak tvarovat a kde spojovat, a z toho vyplyne, jaký materiál a techniku použiji. Drát má paměť, a pokud jej nepřelstíte dokonalou přípravou, nemusí výsledek odpovídat vašemu záměru. Kreslit si všechno předem, to už nás učil pan Musil,“ říká a vytahuje deníky. Jsou to tlusté kancelářské šanony. „V jednom jsme shromažďovali veškeré informace, které jsme získali na kurzu a další, které jsme sami aktivně vyhledávali. Ve druhém jsme měli za úkol sestavit vzorník základních drátenických prvků. Tyhle deníky byly také jedním z podkladů pro závěrečné hodnocení a podmínkou pro získání osvědčení Vzdělávacího spolku uměleckých řemesel Praha o absolvování oboru drátování v roce 2004. Od roku 2006 jsem členem Cechu česko-moravských uměleckých dráteníků.“

„Vaše objekty jsou velmi originální, drátenictví je pro většinu lidí spojeno s klasickým opletem nádob či vajec, u vás jsou vidět i netradiční techniky…“
„Neřekl bych netradiční techniky. V každém případě je nutné umět ty základní, a teprve když je dokonale zvládnete, můžete vymýšlet něco nového. Přesněji řečeno, použít tradiční techniky tam a tak, jak by to nikdo nečekal. To je právě ta krásná tvůrčí práce.“ „Ale v kurzech jste se naučil i nějaké triky?“ „Triky vám nikdo neřekne, ale je pravda, že vidíte maličkosti, které pochytíte, jen když vidíte mistra pracovat naživo. Zjistíte, jak si rovnat při práci drát a podobně, ale na triky přijdete sami až po nějaké době soustředěné práce. Naučíte se s drátem pomazlit, to znamená před použitím jej několikrát protáhnout mezi prsty, popřípadě vyklepat nerovnosti na kovadlince, prostě, jak řikáme, „zahřát drát“ a přitom cítíte, jak si vzájemně předáváte energii. S takto připraveným drátem pak můžete dělat kouzla.“

„A kde hledáte inspiraci?“
„Všude kolem. V jiných oblastech umění. Například když vidím nějaký skleněný objekt, přemýšlím, jak bych jej mohl zhotovit z drátu. Spousta inspirace přichází i od laiků, víte, ti, kteří nikdy nedrželi drát v ruce, mají někdy nápady, které vám přijdou naprosto neproveditelné, ale pak si to promyslíte, nakreslíte, vyrobíte a to je to, co vás posouvá dopředu.“

„Neříkejte mi ale, že všechny vaše objekty jsou čistě drátované, třeba tihle motýli.“
„To máte pravdu. Sletovaná základní konstrukce je vypletena tenkými barevnými drátky. Stejně tak tohle pštrosí vejce, jednotlivé části opletu jsou spojeny drátem, ale barevné skleněné čočky jsou aplikované technikou Tiffany.“

„Když takhle pracujete s vejci, používáte nějaké zpevnění? Že byste to vejce něčím nastříkal a ono vám nekřaplo při práci?“
„To není třeba, slepičí vejce jsou sice křehká, ale už to mám v ruce, takže mi nekřapnou, no a pštrosí vejce je v podstatě nerozbitné, to můžete i upustit na zem a nic se mu nestane.“ „Myslíte, že to tedy můžu zkusit?“ Pokud čekáte veselou historku, zklamu vás. Vejce jsem neupustila.Takovou krásu bych prostě nedokázala riskovat, ani kdybych pak měla co vyprávět dalších deset let. A tak Luboš uložil vejce zpátky do krabice a já jela domů.

Dozvěděla jsem se mnoho o drátenictví, o technikách, které dráteník Dunaj používá, o dratech a o tom jak s nimi nejlepe pracovat, ale stejně nechápu, jak to ten člověk dělá. Vypadá to na dar shůry. Nebo se s tím na tom Slovensku rodí?

text a portrétní foto: Markéta Perpetua Štifterová
foto: Lubomír Dunaj